Indigový anděl XV.
XV. Nestůjte u mého hrobu s pláčem
Něžný a nebezpečný
Obličej lásky
Jednoho večera se mi objevil
Po dni který byl příliš krátký
Snad to byl lučištník
Se svým lukem
Nebo snad harfeník
Se svou harfou
Už nevím víc
Už nevím nic
Jen to vím
Že mne poranil
Snad šípem svým
Snad písničkou
Jen to vím
Že mne poranil
Poranil do srdce
A navždycky
Ta rána lásky pálí
Nelidsky
Něžný a nebezpečný obličej lásky/ Jacques Prévert
Když už nic víc nepůjde, budu anděl jen pro tebe samotnou a zjevím se ti každé temné noci a odletíme spolu hodně daleko odsud..a už se navzájem neztrácíme…Tohle se Mině honilo celou dobu hlavou. Ne, neměla výčitky. Zatím. V hlavě měla prázdno a celou noc se utápěla v zoufalém, bezútěšném pláči. Včera, když byla s Tomem a s jeho mamkou v lakewoodské nemocnici, se dotkli všichni tři dna. Musel pro ně přijet pan Hänsson, protože ani Tom ani paní Rogersová nebyli schopní řídit auto.paní Rogersové museli dokonce doktoři dát nějaká sedativa, aby se uklidnila. Prostě si, stejně jako Mina nebo Tom, nedokázala připustit, že je Terry pryč, že už tu není a nikdy nebude s nimi.
Až doma to začalo Mině docházet, když se stále zamykala ve svém pokoji, kde seděla na zemi s nepřítomným výrazem ve tváři a v rukou otáčela malou krabičku z modrého semiše. Byl v ní prstýnek s malým indigovým andílkem místo kamínku. Terry jí ho dal k sedmnáctinám. a ona už mu nikdy nepoděkuje, už ho nikdy neobejme, nebude ho škádlit s tím, že kecá. Terry jí nikdy nelhal, ale pokud to bylo nutné, jen jí neřekl vše.
Při nekonečném vzpomínání, přemýšlení a pláči se jí víc a víc začaly vracet pocity viny. Kdyby si nechala všechno vysvětlit, nejel by za ní do Greenstone, nic by se mu nestalo. Ale ovšem, kdyby se tam neobjevila Lara…kdyby…
Den před Terryho pohřbem už jí slzy došly. Co mohla, vyplakala. Mezi pláčem se vzchopila a napsala mu dopis. Ruka se jí třásla, mezi linky kapaly slané slzy a rozpíjely inkoust, ale Mina psala dál.
Můj Terry,
Stále nemohu uvěřit tomu, že…že jsi mě tu nechal. Ne, vlastně nejen mě, ale i Toma, Sharon, svojí mámu a tátu a taky Ryana s Lisou. Nás všechny, co tě znali a měli tě rádi a milovali. Je to, jako bys odjel někam strašně moc daleko a doma sis zapomněl zpáteční jízdenku.
Denně čekám před školou a doufám, že vyjdeš ze dveří a usměješ se. Že se ke mně rozběhneš a zas mě stiskneš v náručí.
Ale teď už vím, bolí to, ale vím, že už je tomu konec. Zůstala jsem na tu bolest z lásky sama. Je to jako kupa hlíny, která tě tlačí k zemi, něco jako obrovské závaží, která máš přivázané k nohám a rukama se držíš prohnilého zábradlí na okraji hluboké propasti a ty nemáš už proč se snažit nezřítit se s tím závažím dolů.
Hrozně si vyčítám, že jsme na tebe křičela, že jsme na tebe byla kdykoliv naštvaná, ať už málo nebo hodně, ale jen bolestně si uvědomuju, že je mi to k ničemu, že mi tě už žádné omlouvání nebo lítost nevrátí zpátky. Už nikdo a nic nedokáže vrátit ti život a já tu zůstanu sama. Chtěla jsem ti jenom říct, že tys byl pro mě vším…jednou z nejmilovanějších osob. A že si strašně vyčítám, že jsme položila telefon, žes jel tmou a deštěm do Greenstone. A to je asi všechno. Kdybych měla psát dál, neunesla bych další pomyšlení na tvůj odchod. Jednou…se zas potkáme…můj Terry.
Tvůj andílek
Pak list složila. Nemohla dělat cokoliv jiného. Jen sedět a v ruce obracet krabičku s prstýnkem. Nejedla, nespala, s nikým nemluvila. Už tu nebyl Terry, aby ji přiměl k hovoru. Celé dny trávila zavřená ve svém pokoji. Už tu nebyl žádný Terry, který by ji přinutil vyjít ven a zas se smát.
Kolem sebe měla poházené věci, které jí Terryho připomínaly. Bylo tam několik učebnic na matematiku, které používala, když se s ním učila kvadratické rovnice, knížka pro „otužilce“, několik DVD a krabička od Cd, které jí dal tehdy v prosinci. Nad ní se na lampě houpal smutný andělíček z modrého hedvábného papíru. Mysli jen na mě a uvidíš anděla, jak letí vedle tebe……Vždyť tohle přeci nemůže být pravda!!!
Dole před domem zazněl klakson u auta. do Minina pokoje opatrně vešla paní Hänssonová.
„Mino, Rogersovi už jsou tu. Pojď,“ řekla. Mina se na ni smutně podívala a bezhlasně přikývla. Pak se ještě naposledy podívala do zrcadla- tohle přeci nebyla ta veselá Mina z dřívějška. Úsměv se jí ze zbledlé tváře vytratil, rysy ztvrdly, oči vyhasly. Nikdo už nemohl zapálit ohníčky touhy a radosti v nich. Nikdo, jen Terry, na jehož pohřeb se právě chystala.
Sešla schody a vyšla zkroušeně před dům. V tmavém autě na ni čekal pan Rogers. Tom vystoupil, mlčky ji objal a pomohl jí nastoupit do auta. mina byla zesláblá, bledá a vyhublá. Tom ji musel při chůzi spolu s panem Hänssonem celou dobu podepírat, aby se nesložila. Ztratila veškerou vůli k životu. Všichni ale doufali, že jen dočasně. Při jízdě nikdo nepromluvil.
Před obřadní síní se sešlo mnoho lidí. Dospělých, rodičů i studentů. Mina některé z nich poznávala, Terryho přítele ze školy. Poznala i Ryana, Samanthu a Lisu. Všichni ji viděli rádi, ale za jiné okolnosti a vedle Terryho by ji potkávali mnohem radši. Přišla i Laura, Terryho bývalá a potom i kamarádka, kterou znala z té silvestrovské party, a i plno jeho kamarádů. Všichni byli zamlklí a posmutnělí. Litovali Terryho, litovali Rogersovy, litovali Minu. Nestála o jejich soucit. Pak pohřeb začal.
„Nestůjte u mého hrobu s pláčem,
já tam nejsem.
Jsem tisíc větrů, které vanou,
Jsem večerní obloha nad vámi,
Jsem polední stín, když slunce pálí.
Na jaře jsem s vámi coby vlahý deštík,
V létě na vás promlouvám skrze šumění vln,
Na podzim vás vidím z vrcholků barevných stromů,
A v zimě se k vám snáším v podobě bělostných vloček, abych k vám byl blíž.
Nestůjte u mého hrobu s pláčem.
Já tam nejsem,“ četl Tom rozloučení a po tváři mu stekla několik slz. Mina ho nikdy neviděla plakat. Když dočetl, sklonil knihu, ze které četl, a ztichnul. Mlčení protrhávalo jen potahování a pláč přítomných.
Minu podepíral pan Hänsson, pan Rogers přidržoval paní Rogersovou. Pak otočila hlavu k cestě, která vedla ke hrobu. Stála tam Lara. taky plakala. I přes pláč se ale usmívala a z očí šlo vyčíst- ,když nemám Terryho já, nebude ani tvůj´. Mina neměla sílu cokoliv udělat. Zdrceně hlavu opět otočila a dál si Lary nevšímala. Přesto měla chuť rozběhnout se k ní a vyškrábat jí oči, ukázat jí, jak moc jí ublížila, chtěla, aby i ona pocítila palčivou bolest, která jí celou pohlcovala, na vlastní kůži.
Ale nemohla. V hlavě jí stále zněl Terryho hlas: „nezůstanu tam přeci věčně, jen na pár dní, pak se vrátím…“ „Nic to není, ani se nenaděješ a budu zpátky u tebe…“ To říkal Terry, když ještě netušil, jak málo života mu zbývá. Mina sklopila hlavu. Neplakala, už neměla, co by jí z očí teklo. Všechny slzy už vypotřebovala. Než odešli, zasunula ještě mezi květiny na hrobě bílý složený papír- dopis, který mu napsala.
Večer se doma zamknula v koupelně. Chtěla si snad něco udělat? Ne, to by Terry přeci nechtěl! Zahodila žiletku, kterou už držela těsně u kůže na zápěstí, a vyběhla z koupelny. V pokoji se zhroutila na svou postel a usnula. Po dlouhé době přišel spánek spolu s dalším snem.
Seděla na kamenech, které ohraničovaly pláž a vybíhaly do moře. Od oceánu vál slaný večerní vítr a vlasy jí v něm vlály divoce za hlavou. Byl západ a slunce bylo rudé. Odráželo krvavé světlo od drobných obláčků, širého nebe a hladiny moře tak, že voda vypadala jako kdyby v ní kdosi vypral zkrvavené oblečení. Vypadala jako poraněné krvácející srdce, když našlo útěchu ve vlnách.
Seděla tam s Terrym, o kterého se opírala a jehož levá ruka ji objímala kolem ramen. I jemu vlály světlé vlasy nezadržitelně ve větru.
„Je to divné,“ šeptla Mina a dál smutně pozorovala rudý západ.
„Copak?“ divil se Terry.
„Za půl roku jsem ztratila dvě milované osoby.“
„Neztratila jsi je. Jen odešly.“
„Připadá mi to jako špatný film.“
„Proč?“
„Sedím tu s tebou a přitom jsme dnes byla na tvém pohřbu. Sedím tu a prázdniny za dveřmi. A já jsme tu docela sama. Bez tebe. Je konec. Po té bouračce jakoby skončil celý svět. A přede mnou jen prázdno a tma.“
„Andílku, miluju tě nejvíc na světě. A ty to víš.“
„Ne, Terry, neříkej. Vždyť jsem tu teď zůstala sama. Už mě nikdy neobejmeš, tak to neříkej.“
„Kdybych tehdy věděl, že je to poslední náš rozhovor, byl bych řekl něco rozumnějšího a nehádal se s tebou.“
„Mohla za to ona. Připletla se mezi nás a vzala mi tě. Nejdřív ona a pak smrt! Tohle není fér.“ Mina plakala.
„Zase se potkáme. Někde tam, v jiným životě, víš. A už nic nás nerozdělí. Uvidím tě, ale ne hned.“
„Ne, Terry, přijdu brzo. Já bez tebe nemůžu žít.“
„Ať tě ani nenapadne si něco udělat! Ty musíš žít. Když ne já, ty musíš. Čeká tě tolik věcí…vdáš se a budeš mít plno dětí. Ne, nebudu se přec zlobit. Život nekončí jednou láskou. Já na tebe počkám v příštím životě.“
„Terry…proč to říkáš?“
„Nesmíš to vzdát.“
„Nechci se tam trápit sama.“
„Andílku…“
„Terry! Proč jsi mě opustil!“
„Andílku…“
„Lásko..“
„Neplač.“
„Sejdeme se?“
„Sejdeme.“
„Brzo.“
„počkám na tebe. Nesmíš přijít brzo, musíš žít až do konce.“
„Terry…“
„Ty musíš, andílku.“
„Lásko…“
„Terry!“ vykřikla Mina a vzbudila se. Zjistila, že leží na zemi. Bylo půl dvanácté. Zase zavřela vlhké oči a znovu se rozplakala. Tak beznadějně se necítila snad nikdy, ani po dědově smrti ne.
Ráno vstala, umyla si obličej, oblékla se a pomalu se vytratila z domu. Byla sobota, dva týdny po Terryho pohřbu. Nic se nezměnilo, jen už tolik neplakala přestala odmítat jídlo. Ale stále s nikým nemluvila. Neřekla jediné slovo.
Došla až na hřbitov. Posadila se k Terryho hrobu. Byl tak upravený, čistý a skromný, až to Minu píchlo u srdce. Byl jako Terry. Dlouho tam jen tak tiše seděla, jako mnohokrát, a hladila trávu, kterou byl hrob porostlý, jakoby to byla Terryho kůže.
„Víš Terry,“ začala najednou Mina k Terrymu mluvit, hlas se jí třásl a byl chraplavý, jak si odvykla mluvit, přesto pokračovala, „Už to budou tři týdny, cos odjel. Říkal jen pár dní…už to bude dvacet jedna. Tom je z toho pořád dost špatnej, tvoje mamka musí chodit k psycholožce. Hodně jim pomáhá tvůj taťka…jo, zůstal tady na chvíli bydlet. Představ si, že se s Tomem usmířili…“ hladila Mina dál sametovou zrosenou trávu, levou rukou si podpírala hlavu a koukala kamsi do prázdna před sebe. Slunce už začínalo slabě pálit.
„Ach Terry, všem nám tady moc scházíš a mě nejvíc…nechci ze sebe dělat chudinku, ale celé noci na tebe pořád myslím, sním o tom, že zase přijdeš, až nebudou naši doma, říkám si, jaké by to bylo krásné, kdybych ti tenkrát nezavolala…“ vzlykla a zavřela oči, „Víš, já…ráno vstanu, na nikoho nemluvím. Jdu do školy, mlčím, přijdu ze školy, zamknu se v pokoji a sedím tam skrčená u zdi, poslouchám písničky z toho cd, co jsi mi tenkrát v prosinci dal, a sedím tam s prázdnýma rukama až do večera. Už není pro mě svět světem, Greenstone už není to Greenstone, kde jsme se procházeli a koulovali se v zimě, kde jsme v létě hráli volejbal a jezdili za město na kole…“ sklopila hlavu a utřela si oči, „Je to tak každý den a já už se ani nesnažím rozlišovat den s nocí. Umíš si to představit, Terry? V tom domě je teď takový ticho…takový strašný ticho…… Jednou jsem slyšela rodiče, jak se hádají..hádají kvůli mně. Mamka mě chce poslat do nějakýho psychiatrickýho ústavu někde na druhým konci států, chápeš to, Terry? Chtějí mě dát do blázince..ale mně už je to jedno..už je mi všechno jedno…na ničem už mi nezáleží od doby, cos mě tady nechal se v tom plácat.
Tak a teď půjdu, Terry, musím si ještě uklidit pokoj….ach, jak je to hořká ironie osudu, co?
Když už nic víc nepůjde, budeš anděl jen pro mě a pak se mi objevíš každý temný noci, abychom uletěli hodně daleko osud, žejo? A už se nikdy neztratíme, viď? Že to tak bude, Terry? Ano,…. Já vím, já vím, už to nikdy nebude takové jako dřív. Ale přece, budu myslet jen na tebe a uvidím anděla, jak letí vedle mě…myslet jen na tebe..a…“ Mina vstala ze země a naposled se podívala se Terryho fotku- šťastně se na ní usmíval. Kdyby věděl, jak to všecko skončí usmíval by se pořád? A šťastně?
Zvedla svou mikinu, otočila se a odešla ke hřbitovní bráně. Tam se naposled otočila, naposled Terrymu zamávala do dálky a prošla bránou. Byla si jistá, že ji Terry slyšel, že poslouchal její zpověď, že jí odpustil. Pak se už Mina neotočila. Se skelnýma očima a zastřeným výrazem procházela kolem hřbitovní zdi a broukala si smutnou melodii tak, jak to kdysi z legrace dělával Terry, aby ji poškádlil. Nevěděla ještě, že na ni doma čekala už najisto balení věci do psychiatrického ústavu, kam jí rodiče s těžkým srdcem pošlou. Nevěděla ani, že už se do Greenstone v následujících deseti letech vrátí jen jednou. Prostě šla, tiše si zmateně pozpěvovala, zmateně se usmívala, z očí jí teklo několik málo posledních slziček. Vedle sebe cítila Terryho, jak ji drží okolo pasu a tiskne ji zaláskovaně k sobě, ale když se ohlédla, bylo vedle ní prázdno. Nic, jen vzduch.
Ti, kdož ji pozorovali, jak jde bezduše kolem zdi, rychle zavírali okna, protože si mysleli, že snad zešílela. Ale ne, jen její rozum šel na čas spát. Teď mluvilo srdce. A to jí říkalo, aby se usmívala skrze pláč, aby šla dál kolem hřbitovní zdi, na jejímž konci začínala cesta do nového, ještě temnějšího, života…..
Když už nic víc nepůjde
Budu anděl jen pro tebe samotnou
A zjevím se ti každé temné noci
A pak odletíme
Hodně daleko odsud
A už se navzájem neztratíme
Už se navzájem neztratíme…