Dotek přítele-2 část
Poslední týdny ve škole ubíhaly až příliš rychle. Známky už byly uzavřené, ale s tím si naštěstí Jana hlavu lámat nemusela, učení jí šlo vždycky skoro samo od sebe, takže vysvědčení se bát rozhodně nemusela. Daleko vetší obavy měla z událostí, které nastoupí po vysvědčení. Od té doby, co se s Michalem málem políbili u jejich branky se s ním neviděla a byl to už skoro týden. Bála se mu zavolat a Michal na tom byl zřejmě úplně stejně jako ona. To teda budou prázdniny.
Týden před koncem školy se k ní o přestávce přitočila Tereza.
„Poslechni, za týden jsou prázdniny a ty a Tomáš...“
Jana se už chystala k protestu, ale Tereza ji zarazila.
„Ne, počkej, chtěla jsem ti jenom říct, že máš poslední možnost si to rozmyslet. Tomáš slaví pozítří osmnáctiny a má barák celý pro sebe, takže oslava bude velkolepá.“ Podívala na Janu, co jejímu sdělení říká.
To mám vážně radost, myslela si však ona, mám skákat metr do stropu? Tereza už jí s ustavičným připomínáním Tomáše lezla na nervy.
„A co já s tím?“ obořila se na ní. „Já si nic rozmýšlet nehodlám!“
Tereza stála jako zařezaný sloup. Jana si uvědomila, že tak příkrá být nemusela. „Promiň,“omluvila se „ale vadí mi, jak mi Tomáše pořád předhazuješ. Navíc, skutečně nepředpokládám, že bych patřila mezi pozvané.“ ukončila debatu.
Usmála se na kamarádku a vydala se do třídy. Tereza se za ní vztekle ušklíbla a vrhla nenávistný pohled na konec chodby, kde právě Sabina svým šarmem uchvacovala skupinku čtvrťáků. Ta určitě nebude tak hloupá, aby se na oslavě o něco nepokusila.
Jana se ale spletla. Za dvě hodiny za ní skutečně přišel Tomáš, aby jí osobně na oslavu pozval. Usmíval se, jakoby se nechumelilo a Jana měla chuť ho praštit, všimla si však, jak se kolem seskupily holky v čele s Marcelou, Sabininou nejlepší kamarádkou a dychtivě čekají na odpověď. Vzpomněla si na Terezina slova a pomyslela si, že Sabinu před prázdninami ještě trochu potrápí, protože ona jistě počítá s tím, že nepřijde. Když Tomáš navíc ještě dodal: „Budu moc rád, když tě tam uvidím,“ rozhodla se. Nakonec, třeba je to od Tomáše hozená rukavice ke smíru a ona se navíc alespoň trochu rozptýlí.
Naposledy se na sebe podívala do zrcadla. Mohla být sama se sebou spokojená. Nakonec se rozhodla pro fialkové tílko, do jehož výstřihu umístila řetízek s fialovou kytičkou, džínovou minisukni, na nohy obula sandálky na vysoké platformě a vlasy na temeni stáhla do uzlu. Výsledek nevypadal vůbec špatně, zhodnotila svůj obraz, když si černou konturou rámovala kočičí oči. Neubránila se lehkému chvění v žaludku, ostatně celou tu dobu se snažila Tomášovi vyhnout a teď se sama řítí do jámy lvové. Co jí to jenom napadlo? Ale co, uklidňovala se, chvilku se zdrží a pak půjde.
Ještě jednou se pořádně nadechla a stiskla zvonek. Z vnitřku domu se ozýval hlasitý smích a hudba, kterou neznala. Ve výběru hudby se vždycky trochu rozcházeli, napadlo jí hned. Tomáš měl v oblibě house a techno, kterému Jana nikdy na chuť nepřišla, stejně tak jako Tomášovým přátelům, kteří Janě po většinu času přišli sjetí nebo totálně mimo.
Dveře se otevřely a v nich stál pečlivě upravený Tomáš. Na sobě měl seprané džíny a černou košili a vypadal, ač to Jana jen nerada přiznávala opravdu fantasticky.
„Jani, jsem rád, že jsi přišla.“ Vtáhl ji dovnitř.
Jana mu předala svůj dárek v podobě vína a rozhlédla se kolem. Na schodech se válelo pár trochu podroušených lidí, kolem postávalo několik holek, dveřmi do kuchyně zahlédla stoly s pitím, u kterých se to hemžilo těly nejvíc. Tomáš ji postrčil do obýváku přeplněného lidmi, zahlédla pár známých ze školy a v rohu místnosti na ní mávalo pár z individuí, které Tomáš nazýval svými přáteli. Jana by se jim ráda vyhnula, ale Tomáš se jí zeptal „Půjdeš se pozdravit s klukama?“
A tak neochotně souhlasila. Sesula se na gauč vedle týpka, který, jak se matně pamatovala si nechal říkat Monkey a rozhlédla se po ostatních, kteří jí hlasitě zdravili. Zvláštní, tohle byl Tomášův svět, do kterého ještě nedávno patřila a teď si v něm připadala naprosto ztraceně. Měli spolu vůbec někdy něco společného, nebo si to jen nalhávala? Při oslovení „krásko“ od kluka s červenými vlasy sebou trhla a ihned si vzpomněla na Michala. Co teď asi dělá? Myslel na ní po tu dobu, co se neviděli alespoň trochu?
Trpělivě snesla i oblíznutí, které mělo být zřejmě pusou na přivítanou od kluka s piercingem v nose, obočí a i v jazyku a pak se začala skutečně proklínat, že sem vůbec lezla. Dobrá, promluví si s Tomášem, proto sem přece dnes večer přišla a vypadne odsud. Ten se k ní v tu ránu přihnal, aby se jí mohl věnovat, očividně byl ve svém živlu.
„Pojď, dáme si něco k pití.“
Odvedl ji ke stolům s pitím. Po chvilce uvažování si naředila vodku džusem.
„Popravdě řečeno jsem ani nedoufal, že přijdeš.“ otočil se k ní Tomáš.
Nevěděla, co na to říct, nečekala, že mluvit s Tomášem bude tak těžké a teď když tu vedle něj stála vůbec nevěděla ,jak začít. Tomáš mlčel, proto usoudila, že čeká na odpověď.
„Jsem tady.“usmála se a hned se za tu větu proklínala, to opravdu nebyl nejlepší začátek.
Davem proudícím z pokoje do kuchyně si k nim proklestila cestu Tereza.
„Čao.“ zakvílela Janě u ucha tak, že měla pocit, že na okamžik ohluchla a dala jí pusu na tvář. Byla už evidentně trochu víc v náladě. Za paži si přitáhla vyplašeného zrzavého kluka, v němž Jana po chvilce uvažování poznala prváka z jejich školy. Tvářil se trochu vyděšeně a při pohledu na Terezu se mu Jana ani příliš nedivila. Je v náladě o moc, moc víc, než jsem si myslela, opravila se v duchu.
„A co vy tady tak spolu?“zavřískala Tereza a snažila se zamrkat, jestli na ní nebo na Tomáše se určit nedalo.
Snad neudělá nějakej trapas, modlila se Jana v duchu.
„A víš ty krasavče, že jsem ti ještě ani nepopřála?“ zavrávorala Tereza před Tomášem, který se jí snažil zachytit, aby neupadla. „Tak já ti teda přeju...Sakra, kdybych tak tušila co..Co se to lidem vlastně vždycky přeje?“ koktala ke svému doprovodu.
Zrzek se tvářil čím dál tím zmučeněji a Jana začala hledat únikový východ.
„Už vím,“uchechtla se Tereza z ničeho nic „Já ti přeji tadyhle Janičku.“
Načež se vrhla Tomášovi kolem krku, aby své přání mohla zpečetit polibkem. No nazdar! Tomáš ji setřásl.
„Hele zlato, já myslím, že jsi trochu přebrala.“ čapla kamarádku Jana za loket. „Odvedu tě domů.“
„Pusť,“ zasyčela však Tereza a s přivřeným okem dodala „Ty zůstaň a postarej se o Toma.“ Ta holka je skutečně na ránu pěstí, pomyslela si Jana.
„To je dobrý, já se o ni postarám.“ přitočil se k nim zrzek „Neměj strach, dám na ni pozor.“
A než stačila Jana zareagovat, odvlekl Terezu pryč.
„Je namol.“ řekl Tomáš a taky si řádně lokl ze své lahve piva.
Odskočila si na záchod, a když se vrátila zjistila, že je Tomáš v obležení nějakých dvou blondýn. Fajn, dnes si s ním nejspíš nepromluví, tudíž je nejlepší příležitost zmizet. Než však stačila svůj plán zrealizovat, Tomáš si jí všimnul a jedním skokem byl opět u ní.
„Pustím tam nějakou pomalou od Limp Bizkit a půjdeme si zatancovat, jo?“
Jana se na něj nechápavě podívala. „Ty je přeci nesnášíš.“ připomněla mu, když jí dovlekl k přehrávací věži.
„Já vím, ale ty je máš ráda.“ usmál se na ni.
Jana začínala tuhnout. Je sice fajn, že se na ní Tomáš snaží být hodný, ale příliš tenhle jeho rychlý obrat nechápala, ještě nedávno na ní vůbec nepromluvil a teď se tu chová, jako nejpozornější člověk na světě. Chtěla, aby si spolu promluvili o tom, co se mezi nimi stalo, ale Tomáš asi nic podobného v úmyslu neměl, prostě se choval, jakoby se nic nestalo, což ji dráždilo.
Tomáš přehodil cédéčko a odvedl ji na volné prostranství. Jana se cítila trapně, to poslední na co měla náladu, bylo tancovat se svým bývalým klukem v obýváku plném lidí, co na ní civěli, koneckonců taky nikoho jiného tancovat nenapadlo. Přetrpěla písničku až do konce, ale pak se ihned odtáhla.
„Radši bych si šla zase sednout.“ řekla.
V tom jim cestu zaskočilo stvoření v šatech, které vypadaly, jakoby byly postříkané barvou a s korálky ve vlasech, takže teď opravdu ze všeho nejvíc připomínala indiánku – Sabina. „Tome,“ vypískla „Promiň, letím sem jako splašená, dřív jsem to nestihla. Přišla jsem o něco?“ ukázala řadu bílých zubů.
Teprve teď si všimla Jany, jejíž ruku Tomáš stále držel ve své a z tváře se jí vytratil úsměv. „Je fajn, že jsi přišla. Chovej se jako doma.“ přivítal jí Tomáš a chtěl pokračovat v cestě, aniž by si všímal toho, jak se Jana snaží vyprostit svou ruku nebo toho, jak je Sabina evidentně zmatená a horečně se snaží vymyslet něco, čím by ho zadržela.
„Nepřineseš mi něco k pití?“ zatrylkovala konečně.
Jana s nadějí pohlédla na Tomáše. Dobrý nápad, musela Sabině připsat bod.
„V kuchyni je všechno, nač si jen vzpomeneš. Určitě si vybereš.“ zchladil ji však Tomáš a zaplašil tak Janinu jedinou naději na vysvobození ze situace, která jí začínala připadat dost nepříjemná. Oba už však mezitím mizeli za dveřmi na terasu zanechávajíc za sebou strnulou Sabinu.
Proč já jsem sem vůbec lezla? zlobila se na sebe Jana dnes už snad posté. Tak dost.
„O co se to snažíš?“ vyštěkla na něj hned, jak za sebou zavřel dveře. „Měli bychom si promluvit.“
Usmál se a přistrčil jí zahradní křeslo.
„To je pravda,“ souhlasil „mám pocit, že jsme spolu nemluvili už věky. A přitom je to skoro včera, co jsme spolu chodili.“
Jana si nebyla úplně jistá, zda pochopil, že si chce promluvit o tom, jak se pohádali, usmířit se, ale pak prostě zmizet.
„Máš nějakého kluka?“ zeptal se jí a přisunul se blíž.
„Ne, nemám.“ odpověděla a zase trochu odsunula svou židli. „Poslechni, chtěla bych mluvit o tom jak jsme se rozešli. O té naší zbytečné hádce.“
Tomášovy rysy ztuhly.
„Zbytečné?“ zavrčel. „A můžu ti laskavě připomenout, proč jsme se rozešli? Rozhodně teda ne kvůli nějaký zbytečnosti, jak se mi tady pokoušíš namluvit. Kvůli tomu tvýmu povedenýmu příteličkovi, tomu tvýmu kamarádovi z dětství, jak tomu ty sama říkáš. Tak co, už se mu povedlo dostat tě do postele?“ uchechtl se.
Jana překvapením zamrkala. No tohle, to už přestává všechno! Tak ona si naivně myslela, že se Tomáš snaží o usmíření a on ji přitom hned při první příležitosti začne zase znovu osočovat. „Co si o sobě vůbec myslíš? Jak se opovažuješ mi něco takového říct?“ přivřela zlostí oči do uzkých štěrbin.
„Jen ze sebe nedělej světici. Proč tě sebou asi tak chce, co? Ale tobě to evidentně nevadí. Poslyš, proč vůbec jezdíte takovou dálku, to si snad můžete užívat i tady ne, když už jsi s tím svolná?“rozjel se.
Tak tohle stačilo! Během chvilky mu přiletěla obrovská facka.
„Ty ubožáku.“ zašeptala jen a rozeběhla se pryč. Vůbec si nedokázala vysvětlit, že tyhle ohavnosti skutečně vyslovil člověk, kterého dřív milovala. Ačkoliv se snažila zadržet pláč, za chvíli už se jí po tváři řinuly slzy jako hrachy.
Jak jí jen tohle dokázal říct? Vůbec ho nepoznávala. Bylo to ještě horší, protože si musela přiznat, že v jeho slovech bylo trochu pravdy. Samozřejmě, že nejeli na přehradu, aby si tam mohli užívat, ale ten polibek minule.....Jana o tom teď nechtěla přemýšlet.
Celá uplakaná vyběhla z domu a přede dveřmi vrazila do líbající se dvojice. Oba se k ní otočili – Monkey a Sabina. Janě se chtělo smát. Vidíš, kdybys chvíli počkala, mohla bys teď utěšovat Tomáše, říkala si v duchu. A vydala se na zastávku autobusu.
Druhý den do školy moc lidí nedorazilo, většina byla nejspíš namol a ti, co přišli taky nevypadali zrovna nejlépe. Ani Jana nevypadala zrovna k světu, večer si ještě pobrečela do polštáře a moc toho nenaspala, takže se jí pod očima skvěly viditelné kruhy pod očima, které se ráno marně snažila zamaskovat pudrem a korektorem. Tomáš ve škole nebyl, což bylo jeho jediné štěstí.
Tereza ležela napůl zhroucená na lavici.
„Vypadáš děsivě.“ujistila ji Jana, když k ní přišla blíž.
„Trochu jsem přebrala.“ odpověděla Tereza a pokusila se posunout a udělat Janě místo.
Jana se posadila a zpříma se na kamarádku podívala.
„Řekl ti Tomáš, že máš zjistit, jaký má u mě šance?“
Tereza vykulila oči. „On ti o tom řekl?“ zeptala se.
Takže jsem měla pravdu, pomyslela si Jana v duchu.
„Ne, napadlo mě to samotnou. Hele a čí kamarádka ty vlastně jsi? Moje nebo jeho?“
„Promiň, já to nemyslela zle. Vypadalo to, že má o tebe opravdu zájem, tak mi přišlo líto, že byste se měli rozejít. Zlobíš se?“ vrhla na kamarádku prosebný pohled.
„Jasně, že se zlobím.“přikývla Jana, i když ve skutečnosti se příliš nezlobila.
Nakonec se ustrnula a vypověděla Tereze celý průběh včerejšího večera. Nakonec i Tereza musela uznat, že je Tomáš pitomec a začala se Janě horlivě omlouvat, že mu pomáhala. Jana jen máchla rukou.
„Zapomeň na to. A co ty, jak jsi se včera dostala domů?“ změnila téma.
„Dobře, měla jsem odvoz.“ usmála se Tereza. „Honza se o mě moc hezky postaral a snad by mě i uložil až do postele, kdybych ho nezarazila. To by mu naši dali mně taky, kdyby se probudili a viděli mě v tom stavu.“
„Páni, ten zrzek?“ zvolala Jana překvapeně.
Tereza přikývla. „Dneska odpoledne mám rande.“
No tohle, Amorův šíp je tedy skutečně nevyzpytatelný!
A je to tady, poslední den školy, vysvědčení. Jana se už od té doby, co vstala, nemohla zbavit nepříjemného pocitu kolem žaludku. Dnes byl oficiálně stanovený den odjezdu na přehradu. Přesně ve dvě hodiny by měl přijet před dům modrý fiat, jehož pasažéry by měli být Michalova sestra Lenka, její přítel Jindra a především Michal!
Celou dobu se jim dařilo úspěšně se jeden druhému vyhýbat, mluvili spolu jen telefonicky a v rychlosti, aby projednali poslední detaily odjezdu a Michal už se pak vždy překotně loučil, aby Janě nedal ani jedinou příležitost zavést hovor na jiné téma. A dnes se konečně setkají. A co víc, dalších čtrnáct dní budou pořád spolu. Jany se zmocňovala drobná panika. Snažila se neustále uklidňovat, že se není čeho bát, ale příliš to nepomáhalo. A co bylo ještě horší, pomalu začínala tušit, co se za tím vším skrývá. Jen se proboha ještě nesmí zamilovat do nejlepšího kamaráda! A rozhodla, se, že co nejdříve s Michalem promluví a vysvětlí mu, že ten jejich polibek málem vznikl jen proto, že byli oba citově nevyrovnaní a hledali u toho druhého oporu. Jako vysvětlení jí to připadalo docela přesvědčivé, a tak se trochu uklidnila. Však ono zase nebude tak zle.
Naposledy se podívala po sbalené sportovní tašce, která obsahovala věci podle ní nezbytné k čtrnáctidennímu pobytu mimo domov, oblékla si bílou sukni a modré tílko a sešla dolů na snídani. V hale se málem přerazila o napěchované krosny, které stály dole pod schodištěm. Mohla se jen domnívat, kdo je tak šikovně položil. Sám viník se právě sklouzl po zábradlí do chodby a s menšími obtížemi se mu podařilo přistát na všech čtyřech.
„Ty blbečku, nemůžeš dát ty krámy trochu z cesty?“ zavrčela na něj Jana.
Zbytek rodiny se chystal na turistický výlet do Krušných hor a odjížděli taky zrovna dnes. Táta se Janu snažil přesvědčit, že u téhle rodinné kratochvíle by neměla chybět ani ona, ale marně, Janu prázdniny naplněné slézáním krpálů s krosnou na zádech tedy v žádném případě nenadchly. I když zrovna v tuhle chvíli si nebyla tak úplně jistá, jestli si přeci jen neměla rodinný výlet vybrat.
Máma nervózně pobíhala po kuchyni, stále ještě si nebyla jistá, jestli nezapomněla něco zabalit. Rodiče si vzali od dnešního dne volno a chystali se vyrazit hned, jak Radek přikluše s vysvědčením domů, chystali totiž ještě menší zastávku v Pardubicích, kde žila otcova sestra, aby jí tam přenechali do péče babičku a Bora. Už od pondělka se proto celým domem neslo babiččino lamentování o nevděčných dětech a hlasité protesty, že z domu jí vynesou leda nohama napřed, jinak, že se odsud ani nehne. Nikdo jí však nevěnoval větší pozornost, bylo všeobecně známo, že babička přehání, aby na sebe upoutala pozornost a jinak se v podstatě těší, protože veškeré výlety považovala za báječné rozptýlení a svou dceru už navíc dlouho neviděla.
„No já nevím,“začala máma u kafe, „Nepřipadá mi jako dobrý nápad odjíždět dřív než Jana a nechat na ní, aby zamkla a zkontrolovala celý dům. Vždyť může na něco zapomenout a já z toho celou cestu nebudu mít dobrý pocit. Měli bychom počkat, až Jana s mladými odjede a teprve pak vyrazit.“
„Prosím tě,“ přerušil jí otec, „Vždyť odjedou až ve dvě odpoledne, to chceš do té doby čekat? Víš co je to ztraceného času?“
Jana se domnívala, že táta má spočítanou a naplánovanou každou minutu celého dne, aby nic nepromeškali.
„Navíc Janě už je sedmnáct, je to dospělá ženská a dokáže se o věci postarat, viď Jani?“ pokračoval a Jana poslušně přikývla.
„Teda, já se ti divím!“ rozhorlila se máma. „Jde ti jen o to, abychom náhodou nebyli ve skluzu v tom tvém časovém plánu, ale o dům a o to, co bude s Janou už se nestaráš.“ Máma se dostávala do ráže. „Vždyť tvá dcera bude absolutně bez jakéhokoliv dozoru, tak snad si s ní alespoň promluvíš, ne? Měli bychom jí před některými věcmi varovat.“
Táta jen máchal rukou a tak máma korunovala: „Co když ti zpátky přiveze dítě, co pak budeš dělat?“
Janě i tátovi zároveň zaskočilo jídlo v krku. Načež se pak nastartovala vášnivá debata o výchově dětí. Na mámu evidentně dopadla cestovní horečka. Janě se nakonec podařilo vytrhnout oba rodiče z diskuze, z níž by se brzy na to mohla stát opravdová hádka a odpřísáhla , že se bude slušně chovat, načež se rozloučila s celou rodinou, protože už se pak nepotkají a vydala se do školy.
Vysvědčení bylo rozdáno během půlhodinky a pak už nikdo neměl ve škole stání. Teď všichni postávali v hloučcích před ní, chvatně se loučili nebo se chystali jít zapít další přetrpěný rok, který více či méně úspěšně zvládli.
Tereza už přes deset minut vtloukala Janě do hlavy zamilované historky o svém novém objevu, aniž by si všimla, že se Jana evidentně toulá v myšlenkách někde úplně jinde. Bohatě jí stačilo, když pokaždé zavrčela hmm na jakoukoliv položenou otázku.
Z ničeho nic k nim najednou přistoupil Tomáš.
„Ahoj. Hele Terko, mohl bych na chvíli mluvit s Janou?“ zeptal se k Janinu překvapení a Tereza ihned ochotně kývla.
Jana se tvářila nechápavě. „Co ještě chceš?“ zeptala se ostrým tónem.
„Jen jsem ti chtěl říct, že mě mrzí, jak nemožně jsem se minule choval. Uvědomil jsem si teprve, až když jsi odešla, jakej jsem vlastně pitomec.“
Jana už nechápala vůbec nic, ten kluk je snad rozdvojená osobnost, jinak si nedovedla ty jeho náhlé změny nálad vysvětlit.
„Já, doufal jsem, že bys mi to mohla odpustit, aby z nás byli zase přátelé. Ostatně teď máme oba dost času na to, abychom vychladli a kdo ví, třeba, až se po prázdninách zase uvidíme, mohli bychom začít s čistým štítem.“ usmál se.
Jana se zamračila, ještě pořád jí nepřešel vztek.
„Omluva se přijímá,“ řekla odměřeně „ale přátelství to je dost křehká věc, víš? A tím naším si momentálně nejsem tak úplně jistá.“
Z Tomášovy tváře se nedalo nic vyčíst.
„Nech si to prostě projít hlavou.“ řekl, ale ještě na odchodu se otočil. „Jo a hezký prázdniny. Na Lipně, viď?“ mrkl na ní.
Jana si pomyslela, že se chová dost podivně, ale už se tomu raději nechtěla dál věnovat.
Tereza ihned přiklusala zjistit situaci.
„Co ti chtěl?“ zajímala se.
„Omluvit se a popřát hezký prázdniny.“ ušklíbla se Jana.
„To je milý.“ zaradovala se Tereza. „No vidíš, přeci jen možná není tak špatnej, jak sis myslela.“
„No nevim, ten milej tón mi nějak nesedí s těma nadávkama, co jsem si vyslechla na oslavě.“ zapochybovala Jana. „Prostě se mi tý jeho omluvě nějak nechce uvěřit.“ zadívala se za Tomášem.
Jana sebou znaveně plácla na nejbližší lavičku, která byla alespoň částečně ve stínu. Dnes musí být přinejmenším třicet stupňů! V autě měla pocit, že se peče zaživa, naštěstí jsou konečně na místě.
„Není to paráda?“ ozvala se za ní nadšeně Lenka.
Jana jí musela dát za pravdu, chatičková osada vypadala skutečně pěkně, od jezera byli navíc jen asi tak pětset metrů, kousek odsud bylo golfové hřiště a tenisové kurty a dokonce i krytý bazén, takže o zábavu by neměla být nouze. Jen, aby už ti kluci přišli, myslela si v duchu Jana, čekali na ně s Lenkou před hlavní budovou, kde kluci zmizeli pro klíče.
„Bože, já se tak těším do vody.“ vydechla toužebně. „To vedro je neskutečný.“
Naštěstí se v tu chvíli zjevil ve dveřích Jindra a vítězoslavně na ně mával klíčema.
„První pokoj je náš!“zvolala Lenka sotva se stačila rozhlédnout a už rvala do místnosti první tašky.
„Ségra, vždyť jsou oba ty pokoje úplně stejný.“ kroutil nechápavě hlavou Michal. Jana se musela začít smát, protože to byla pravda, v každé místnosti byla jen jedna skříň, stůl se židlemi, manželská postel a noční stolky, a kdyby nebylo rozdílných obrázků na stěně byly by skutečně takřka totožné.
„Tenhle je prostě hezčí.“ vedla si Lenka svou a ihned začala přemýšlet, jak místnost, co nejvíc zvelebit.
„Ona byla vždycky trochu divná.“ poklepal si Michal na čelo a zamířil do vedlejšího pokoje, aby tam alespoň rozrazil okna, Jana ho následovala.
Pořád ještě se cítila trochu nesvá. Když pro ní dopoledne přijeli, byl i Michal evidentně roztržitý a nevěděl, jak se chovat a Jana byla v pokušení se na poslední chvíli obrátit zpátky k domovu a zbaběle prchnout. Nakonec je však oba nakazili Jindra s Lenkou takovou dobrou náladou, že za chvíli oba zapomněli na tísnivé pocity. Koneckonců je to přece Michal, tak nevyváděj, říkala si Jana v duchu. Ale teď když stála uprostřed místnosti a dívala se na manželskou postel, kde by měli oba spát, zase se ten neklid vrátil.
„Hej krásko, co je s tebou?“ vrátil jí najednou zpět do reality Michalův hlas. „Stojíš tu jako solnej sloup, tak vybalujeme přece, ne?“ smál se. Konečně se probrala.
„Vybalujeme?!“ vypískla. „Tak to teda ani náhodou! První věc, kterou udělám je, že jdu vylovit plavky a vrhnout se do jezera.“
„To je ovšem výborný nápad.“ zamrkal Michal a vytáhl z batohu kraťasy. „Vždy připraven“ usmál se. Zmizel v koupelně a během pěti minut už byl převlečený.
Jana se bezradně přehrabovala v tašce. „Mně to bude asi trvat poněkud dýl, samozřejmě, že jsem si zabalila plavky až někam na dno tašky.“
„Nepospíchej, ťuknu vedle jestli ty dva nechtějí jít taky a počkám venku.“
Za deset minut už i Jana vyběhla v plavkách a s osuškou v ruce ven. „Poběž.“ zavolala na Michala a sama zasprintovala takovou rychlostí, až jí Michal skoro nestačil.
„Chceš, abych vyplivnul duši?“ fuňel, když jí konečně dohnal, ale to už Jana odkopávala žabky, strhla si z vlasů gumičku a vrhla se do vody. Michal jí následoval.
„Za to, že jsi na mě nepočkala tě teď utopim.“ zasmál se ďáblesky a než Jana stačila říct švec, už byla pod vodou.
„Pfuuj,no to si vypiješ!“ prskala, když se vynořila, ale Michal nabral tempo a jen dozadu křikl „To mě ovšem musíš dohonit, holčičko.“
Ačkoliv Jana byla dost dobrý plavec, dohnat ho se jí nepodařilo. Nakonec se tedy vrátila blíž ke břehu, položila se na vodě na záda a vychutnávala si, jak jí voda nadnáší, po očku však sledovala, až bude Michal poblíž a v tu ránu byl zase on pod vodou. Šárvátka trvala ještě dobrých deset minut, než Jana, která už si připadala napůl přitopená zvolala „Mír.“ Ještě chvíli blbli ve vodě, než se rozhodli vrátit do chaty a pomoct vybalit potraviny do kuchyňky a svoje vlastní zavazadla.
Odpoledne, když lehce odflákli pozdní oběd u místního stánku se pak vypravili k vodě všichni. Jana s Lenkou rezolutně odmítli závodit v plavání a rozložily se obě na deku, aby nachytaly bronz.
„Takže, co ty a bráška?“ zeptala se najednou Lenka a ustala v krémování svých už tak dost opálených nohou.
V Janě hrklo. „Co tím myslíš?“ podívala se na Lenku. Proboha, snad se jí nesvěřil s tou pusou!
„Nic, jen mě to tak napadlo, trochu jsem vás dneska pozorovala, jak se pořád špičkujete. Víš co se říká, co se škádlívá, to se rádo mívá.“ zkoumavě se na Janu podívala.
„Prosim tě, co tě to napadlo, vždyť nás znáš, je to takhle odjakživa.“ snažila se Jana zakrýt rozpaky, ale citelně cítila, jak začíná rudnout.
„Já vím. Jenže dneska už nejste děti.“ usmála se Lenka.
„Namažeš mi záda, prosím?“ Janu nenapadl žádný jiný způsob, jak nenápadně odvrátit pozornost někam jinam od citlivého tématu, se kterým se nechtěla svěřovat, obzvlášť Lence ne, kdo ví, jak to mezi rozumnýma sourozencema dneska chodí a co všechno si navzájem svěřují. Sebe a Radka totiž mezi rozumné sourozence rozhodně nepočítala. Lenka se naštěstí chopila úkolu a dál už se k rozhovoru nevrátila.
Jana si spokojeně v zrcadle prohlížela nabyté opálení z dnešního dne. Naštěstí měla ten typ pleti, který se opálí poměrně snadno a nemá sklony k červenání ani snadnému spálení. Lenka bohužel takové štěstí neměla a chatkou se rozléhalo táhlé skučení, když jí Jindra potíral záda Panthenolem. Jana si oblékla šaty a vyšla z koupelny, aby na ostatní počkala v předsíňce. Měli naplánováno jít se podívat na místní diskotéku. Zanedlouho se vybelhala ven i Lenka, v šatičkách s odhalenými zády, především, však ze zdravotních důvodů. Když jí Michal spatřil, pustil se do hurónského smíchu.
„Teda ségra, ty vypadáš. Kdejakej rak by ti mohl závidět.“
Lenka po něm švihla nepřátelským pohledem, chytla se Jindry za paži a prohlásila, že teď se rozhodně potřebuje opít do němoty, aby přečkala noc. Michalovi trvalo celou cestu, než se utišil, neustále se pochechtával a Lenka ho za to častovala nadávkami, až si Jana vzala za svoji povinnost vzít Michala za paži a jít s ním trochu napřed, aby nedošlo ke krveprolití.
Najednou mezi nimi zavládlo mlčení.
„Tak jak se ti tady líbí?“ zeptal se konečně Michal, aby přerušil ticho.
„Moc, ani jsem nečekala, že to tu bude tak hezký.“ usmála se. „Jak se vlastně máš? Připadá mi, že jsme spolu hrozně dlouho nemluvili.“
Michal se zastavil. „Máš pravdu, my jsme spolu totiž skutečně nemluvili. Víš tenkrát, ten večer, co jsme odcházeli z fotbalu….“ začal, ale odmlčel se. Co? Nejradši by Jana zakřičela a s napětím očekávala, co jí chce říct.
„Vlastně nic…Jen, že bych nerad, aby se to ještě někdy stalo, myslím, abychom spolu někdy nemluvili.“vykoktal nakonec.
„Aha.“vyhrkla zklamaně. Co vlastně čekala? Že jí tu vyzná lásku? Nebyla to náhodou minule ona, kdo sám sobě tak tvrdošíjně tvrdil, že ta pusa byla čistá náhoda z citového nevyrovnání, nebo se tak to tak alespoň Michalovi chystala sdělit a teď už jí najednou opouštěla odvaha. Nesmí se chovat tak hloupě, Michal ji bere pouze jako kamarádku, nic víc. Možná, že ho dokonce tenkrát chtěla políbit ona a on si teď proto připadá trapně. Jenže to není pravda, říkala si zase hned vzápětí, tenkrát večer to bylo vzájemné a oba to cítili…Nechám to plavat, řekla si pak nakonec, musí na tu jednu hlopu nevydařenou pusu už konečně zapomenout.
Pozorovala to hemžení na parketu s lehce ironickým úsměvem, ve skutečnosti diskotéky zrovna dvakrát nemilovala, ale v rámci prazdninového povyražení, byla ochotná udělat vyjímku. Michal se k ní prodral skrz dav a podal jí skleničku s colou.
„Koukej na ty Jindrovy taneční kreace.“ smál se od ucha k uchu.
Jana se podívala směrem, kterým jí ukazoval a musela se také usmát, Jindrovo taneční vystoupení vypadalo, tak trochu, jako kdyby se zřížil robot s člověkem, který má astmatický záchvat. Kolem něho se svůdně vlnila Lenka, která po dávce panáků dočista zapomněla na spálená záda. Zamávala na ně a vydala se k nim.
„Heej parto, pijeme.“ volala rozjařeně a šinula si to k baru, aby mohla objednat další várku.
„Prokrista pána, už zase.“ vzdychla si Jana. Lenka totiž dospěla k závěru, že pít na bolest tedy rozhodně nemůže sama, takže vydatně napájela ostatní. Ve finále to pak vypadalo tak, že si dali panákové kolečko, Lenka jim dopřála desetiminutový oddech, ve kterém si odskočila na parket a vzápětí už tu byla zase s další rundou. Navíc to vypadalo, že na ní alkohol nemá vůbec žádné účinky, snad kromě toho, že jí, jak tvrdila přestala pálit záda. Zato Jana už si začínala připadat poněkud přiopile.
„Jestli tvojí sestru někdo okamžitě nezastaví, strávím zbytek večera s hlavou v záchodové míse.“ postěžovala si.
„To tě musím zklamat, ta jak jednou začne, už jí nic nezastaví.“ usmál se soucitně Michal. „To víš, vyrůstala mezi samýma klukama. Říká, že se ani s holkama kamarádit neumí, tak to podle toho vypadá.“
„Bezva.“ nutila se Jana do úsměvu. Ale to už u nich byla Lenka s teguilama v rukách.
„Tááákže, šup tam s jednou ozdravnou.“
„Hele Leni, já už fakt nemůžu, mně bude blbě.“ zkusila to přece jen.
„Nesmysl.“zakroutila Lenka rázně hlavou. „Jsi přece ženská, něco vydržíš, ne?“
Jana s velkým sebezapřením skleničku dopila, ale už jasně cítila, jak se jí bouří žaludek.
„Ehm, odskočím si na záchod.“
„Jsi v pohodě?“ staral se Michal.
„Neboj, neboj.“ chlácholila, ho, ale ve skutečnosti se jí zvedal žaludek. Vydala se vrávoravě hledat záchod.
„Vidíš, co děláš, říkala přece, že to nechce.“ slyšela za sebou Michalův rozlobený hlas.
Na záchodě si opláchla obličej a na chvíli se posadila, aby se s ní svět přestal točit.
Michal na ní čekal venku.
„Nechceš jí zpátky do chaty?“ ptal se starostlivě.
„Ne, jasně, že ne.“ máchla rukou „Nic mi není, jen už vážně odmítám dál pít.“
Otevřela oči a zamžourala proti světlu. Proboha, kde to jsem? vířilo jí v hlavě. Vzápětí si uvědomila, že jsou stále na dikotéce a že leží schoulená Michalovi v náručí na lavici.
„Kolik je hodin?“ zaptala se zmateně.
„Půl druhý.“ odpověděl a když viděl, jak se tváří zděšeně, dodal: „Spala jsi asi jen čtvrt hodinky.“
S hrůzou si uvědomila, že si vůbec nepamatuje několik minulých hodin.
„Ježiš, asi mám okno.“ zakvílela a chytila se za hlavu.
„Buď ráda.“ usmál se Michal.
Tázavě se na něj podívala.
„Řekněme, že když se trochu napiješ, stává se z tebe tak trochu ďáblík.“ zamrkal. „Ale rozhodně jsi získala své obdivovatele.“ ukázal na partičku kluků na parketu.
Cože? Jana by si nejradši dala pár facek, není nic horšího, než nevědět o tom, co člověk vlastně udělal.
„Neboj, nic hroznýho.“ ujišťoval jí Michal „Byla s tebou docela zábava“ smál se. „A s těma klukama si v podstatě jen tancovala, vždyť tu na tebe taky bedlivě dohlížim.“
„Myslím, že radši nechci nic věděť.“ zavrtěla hlavou Jana.
„Tak pojď princezno, odvedeme tě domů.“ zašeptal a pomohl jí vstát.
„A Lenka s Jindrou?“ zeptala se.
„Jsou dospělí, dostanou se zpátky sami. Ostatně Lenka ať mi radši nechodí na oči, ještě si to s ní vyřídim.“
„Lenka za nic nemůže, nikdo z vás se přece neopil, samozřejmě až na mou maličkost.“ odporovala.
„Zbytečně tě hecovala.“ odvětil, vzal jí kolem ramen a vyšli ven do teplé noci.
„Jak se cítíš?“
Noční vzduch jí samozřejmě udělal dobře. „Je mi docela dobře, jen se potřebuju vyspat.“
Byla ráda, když konečně spatřila jejich chatičku, Michal odemkl, pustil jí dovnitř a Jana padla v pokoji na postel jako podťatá.
„Takovej trapas. První večer a já se hned opiju.“ lamentovala.
„Prosim tě, jakejpak trapas? To se někdy stane každýmu.“ odvětil a položil se vedle ní na postel. Přivinula se k němu. „Navíc jsi byla děsně roztomilá, ztratila jsi veškerý zábrany.“
„Říkala jsem něco?“ zeptala se.
„Promluvíme si o tom zítra…“řekl Michal a dal jí pusu do vlasů. „Až mě zase budeš vnímat.“ zasmál se, když viděl, jak usíná.
„Dobře.“ zamumlala jen.
Šíleně se na sebe zlobila, ale naštěstí jí příliš věcí ještě nedocházelo. Teď právě si připadala jen hrozně ospalá a s tělem těžkým jako z olova. Usnula během chvilky.
Probudila se s šílenou kocovinou. Hlava jí bolela jako střep a navíc umírala žízní. Podívala se vedle sebe na dosud spícího Michala a ihned zaskučela. Co jí to jen včera napadlo takhle moc pít? Měla poslat tu potrhlou Lenku do háje. Kéž by si alespoň něco pamatovala, ale v hlavě se jí sbíhaly jen jakési nesmyslné obrázky. Poslední, co si pamatovala bylo, jak odešla na záchod. Jak se dostala do chatky? Doufala alespoň, že po svých. A co když udělala nebo řekla něco…ani nechtěla domýšlet.
Pomalu přesunula Michalovu ruku, kterou měl přes ní položenou na jeho půlku a vydala se do koupelny. Rozechvělýma rukama prohrabala obsah taštičky, ve které si sebou přivezla nějaké léky, a pak zapila dva Ibalginy několika sklenicemi vody, pak si šla ještě jednou lehnout.
Když se probudila podruhé, Michal už v pokoji nebyl. Podívala se na budík a zjistila, že už je půl dvanácté odpoledne. Cítila se už docela dobře, spánek jí evidentně pomohl. Vstala z postele a roztáhla závěsy, venku pražilo sluníčko. Ani ve vedlejší místnosti se neozýval žádný zvuk, usoudila tedy, že ostatní odešli k vodě. Dala si sprchu, oblékla si plavky, přes ně kraťasy a tričko a rozhodla se, že se půjde podívat po okolí a možná na ně někde narazí.
Nejdřív se vydala na obhlídku kurtů a pak se stočila směrem na pláž. Cestou se snažila rozpomenout alespoň na střípky událostí z včerejšího večera, ale paměť jí bohužel absolutně vypověděla službu. Rozhlížela se po ostatních, ale po chvilce své úsilí vzdala, koneckonců mohlo je napadnout jít kamkoliv. Rozhodla se, že se vrátí do chatky pro peníze a dojde se někam najíst, na to, aby si sama něco vytvářela v kuchyňce totiž neměla síly a pokud se ani pak nikde s ostatními nesetká, půjde někam na pláž sama.
V chatce se ještě přetřela opalovacím krémem, nerada by totiž dopadla jako Lenka, popadla tašku, nasadila sluneční brýle a vydala se po silnici dolů směrem od osady. Mohla se sice najíst někde poblíž, bylo tu několik stánků a v hlavní budově i restaurace, ale řekla si, že se podívá dolů do města a dopřeje svému žaludku ještě trochu klidu, i tak si nebyla jistá, že toho dokáže mnoho sníst.
Nasadila si na uši sluchátka a zaposlouchala se do muziky, okolí kolem sebe si příliš nevšímala. Najednou však něco opoutalo její pozornost. Na druhé straně poblíž lesa se povalovalo u stanu několik kluků. Dva z nich si kopali míčem, byli od ní docela dost vzdálení a na dálku se nedali jejich obličeje příliš rozeznat, přesto jí dlouhovlasý kluk připadal povědomý. Kde toho kluka už viděla, přemýšlela. A pak jí to najednou trklo, vždyť to je jeden z Tomášových kamarádů, to je ale náhoda. Zdálo se, že si jí nikdo z kluků zatím nevšiml, rozhodla se proto zrychlit, aby se co nejdřív dostala za stromy, aniž by přitom upoutala jejich pozornost. Rozhodně nestála o to, aby se s ním musela bavit. Jenže místo toho, aby svůj plán zrealizovala, zůstala stát na místě jako přikovaná.... Z lesa totiž právě vyšla ještě jedna postava, aby se k hloučku připojila a Jana nevěřila svým vlastním očím. Byl to totiž Tomáš!