Rudá Karkůlka
Autor se společně s notným množstvím dobré nálady pokouší humorně převést klasickou pohádku do moderního zpracování, které by mělo být srozumitelné pro dnešní mládež. Pro mládež jsou klasická díla veskrze nesrozumitelná. Toto je pokus o nápravu
Za jednoterem hor a jednoterem řek (tudíž někde poblíž Kostelce nad Orlicí) se v hlubokém hvozdu nacházela maličká chaloupka. Nebyla ani moc velká, ani moc malá, no prostě akorát. A pokud se v Kostelci moc nezkalili, tak tam stále bude. V té chaloupce, krom plísní všech druhů, žila byla jedna maminka, a s ní i jedno miminko, z kterého se za dlouhou předlouhou dobu vyklubala holčička. Maminka jí dala jméno Karel, no a protože byla celá od krve (císař je svinstvo, víme) tak se jí před jméno dostalo přízvisko rudá. I když to také mohlo být tím, že sympatizovala s KSČM.
Po čase se Karel zkomolil do Karly, Karla se časem přesmýkla do Karkuly, no a protože jsme v pohádce, tak vzniklo jméno Karkulka.
V hlubokém hvozdu se toho moc dělat nedá, a když pomineme sbírání hub (tušíte správně že Rudá Karkulka měla nejradši ty s plešatou hlavičkou), tak akorát štípání dříví. A pozor děti, i to se dělalo za odměnu. Z toho plynulo, jaká tu byla nuda.
Karkulka se maminku snažila přemluvit. Chtěla se přestěhovat do města. Líbilo by se jí konečně zapařit na Jungle, Metal, Dechovku a tak, vyzkoušet Pervitin, Heroin, Trip a Hašiš, zažít pořádné vymletí mozku po dlouhé noci (no prostě total recall), avšak maminka se spokojila s hvozdem a s malou zahrádkou, kde pěstovala M&M’s (Makovice & Marihuana’s) . Navíc by jí přišlo líto opustit les, přeci měla nedaleko menší chaloupku Karkulčina babička, a kdo by se pak o ní postaral a potom tu byl i ten fakt, že tak hluboko do lesa ještě nikdy nepřišla policie.
Jednou za týden chodila Karkulka k babičce s košíčkem plným dobrot (výborné koláčky,domácí mléko, houbový čaj, makovník) a zrovna dnes byl ten den, kdy Karkulka nosila babičce drog...dobroty.
Když už byl čas vyrazit, tak na hlavu nasoukala roztomilý čepeček s bambulkami ve tvaru kladiva a srpu a od maminky si vzala košíček pro babičku. Ještě se slušně rozloučila: „Tě špeky Madr“ a vydala se na cestu.
Hopsala si po paloučku, po lesní cestě, prodírala se houštím až nakonec došla k babiččině chaloupce. Něco jí však udivilo, krom toho že se všemi dírami ve střeše nehrnul sladký dým vonící po spáleném kartonu, byly dveře rozražené dokořán. Když vběhla dovnitř, tak nevěřila vlastním kukadlům. Ono totiž vše bylo zcela normální. Tedy téměř zcela. Karkulce se akorát nezdálo něco na babičce. Nevěděla jestli to je skutečně babičkou, nebo houboflekama, jež měla ke snídani. Když přišla blíž, pohlédla na babičku a pozdravila jí otázkou: „Soudružko babičko, proč máte tak velké oči?“ babička slušně odpověděla: „Protože jsem zhulená.“ Hlas babičky se zdál Karkulce divně rozostřený a tak se znovu zeptala: „A soudružko babičko, smím se zeptat proč máte tak divný hlas?“…babička se jen usmála a odpověděla: „Včera jsem se zlila jak metař po vejplatě.“ Tím jak babička otevřela ústa se udělalo Karkulce trochu nevolno, to dalo tušit další otázku Karkulky: „A soudružku babičko, proč vám tak táhne z pusy?“ Babička se opět usmála, ale tentokrát spíš smutně a vnučce řekla: „Mi došli cíga, tak jsem musela skouřit smeták.“
Karkulka sice nepřišla na to, co se jí na babičce nezdá, ale už jí to v chaloupce začínalo prudit a tak vybalila to, proč je tady: „Soudružko babičko, maminka vám posílá košíček toho co vždycky.“
Pak najednou jako by čas někdo zavařil jíškou. Z postele vystřelila babička, ale ukázalo se, že to byl vlastně vlk. Se slovy: „Jé další bezva košák, budu úplně na kaši“ se vrhnul po Karkulce a vytrhnul jí košík z ruky.
Karkulka se ovšem nenechala a slušně ho požádala aby jí košíček vrátil: „Ty zmrde chlupatej, chcípni a naval ten koš.“ Vypadalo to že slušná žádost nezabrala a tak skočila po vlkovi, který se zrovna ládoval obsahem koše. Začali se prát. Naneštěstí Karkulka ovládala kung fu. Vyběhla po stěně chaloupky a zasadila vlkovi nohu tak hluboko do břicha až z jeho úst vystřelila zubní protéza babičky.
Z čisto jasna se ozvala rána, jako když si uleví průměrný slon. Vlk se hodně rozprsknul po podlaze malé chaloupky. Ve dveřích byl člověk oblečený ve zvonových kalhotách a batikovaném tričku. Kolem hlavy měl uvázaný pestrobarevný šátek, nasazené růžové brýle, v ruce třímal brokovnici a koutkem úst žmoulal smotek. Promluvil skřípavým vysokým hlasem s takovým vibratem, že to připomínalo dvanáctiletého bezdomovce „Čau rudá hlavo, já jsem,…ježiš vydrž,…jo, vim ne, Míša Broďák, dělám u Greenpeace,..teda u toho,…jak se tomu říká,… jo jasně, Hippies, promiň že jsem ti popravil pejska, já mířil na sojku.“ Karkulka považovala za zbytečné této existenci vůbec něco říkat,… a tak mlčela. Avšak po tom co se jí mysliveček zeptal “Dáš si taky šluka?“ roztála a spokojeně přikývla.
O hodinu později
Uvnitř chaloupky začínala pomalu ale jistě páchnout krev, ovšem nikoho to nezajímalo, jediné osoby schopné ten pach zaregistrovat leželi před chajdou na trávě (díky bohu že aspoň ta byla normální) a oba si užívali výlety do svých světů fantazie. Kousek opodál ležel, již prázdný košík, který byl určen pro babičku.
Karkulka věděla že babička nemohla chodit ven z chaloupky (prý by nestíhala všechny telenovely) a tak bylo celkem logické, že jí vlk musel pozřít. Ostatně jí do čela sejmula její zubní protéza. Povlečení, došlo jí konečně. Přeci povlečení jí na babičce přišlo divné. Ona věděla že babička nikdy neměla povlečení s motivy trhanců a krve.
Náhle si uvědomila (přes množství psychotropních látek v oběhu to byl docela zázrak) že už jí vlastně v lese (natož v hvozdu) nic nedrží. Když už se s maminkou nemusí starat o babičku, může konečně odejít do města.
Karkulka se pokusila vstát, ale zamotali se jí nohy a rozplácla se přímo na zem. Poslední myšlenka v její hlavě byla velmi jednoduchá. Zatracená gravitace.
A pokud se v Kostelci moc nezkalili, tak tam leží dodnes